Legendární série Castlevania patří mezi absolutní zakladatele celého jednoho herního žánru, kterému dokonce propůjčila polovinu jeho názvu. Přestože jsem do tohoto slavného univerza vstoupil jako úplný nováček, oznámení zbrusu nového dílu s podtitulem Belmont’s Curse okamžitě upoutalo mou pozornost. Vznikl totiž pod rukama tvůrců rozšíření geniálního akčního hitu Dead Cells, což samo o sobě vystřelilo má očekávání do astronomických výšin. Hra nás bere do roku 1499, dvacet tři let po událostech klasiky Dracula’s Curse, kde se v plamenech utápějící středověká Paříž stává lovištěm pro Rose Belmont, dceru Trevora Belmonta a čarodějky Syphy. Ačkoliv jde o vizuálně podmanivou a řemeslně poctivou podívanou, výsledný dojem zanechává mírnou pachuť nevyužitého potenciálu.
Recenzovaná verze: PC
Chytlavý boj, tarotové karty a nezapomenutelní bossové
Tím hlavním tahákem, který hru od prvních minut spolehlivě táhne kupředu, je plynulý a chytlavý soubojový systém. Kromě ikonického biče má Rose k dispozici sedm odlišných kategorií zbraní – od bleskových bojových rukavic a dvojitých rapírů až po kopí či těžké obouruční meče. Každá zbraň má zcela odlišný rytmus, dosah i speciální útoky, což vám umožňuje přizpůsobit si herní styl přesně podle sebe. Souboje mají skvělé tempo, údery mají patřičnou váhu a pestrý bestiář plný monster vás nutí neustále číst pohyby nepřátel a měnit taktiku.
Absolutním vrcholem hratelnosti jsou pak střety s bossy, kde tvůrci prokázali obrovskou kreativitu. Skvělým příkladem je strhující souboj s padlou Johankou z Arku v katedrále Notre-Dame, kde proti vám stojí jako obrněný rytíř a v rychlém tempu musíte kombinovat úhyby mezi ohnivými explozemi, vlnami plamenů a jejími bleskovými vzdušnými výpady. Stejně parádně jsou zpracovaní i ikoničtí záporáci jako Smrt, Medúza či Carmilla – každý střet má své unikátní mechaniky a skvěle čitelné vzorce útoků.
Velkou pochvalu si zaslouží i systém tarotových karet Arcana, z nichž Rose čerpá svá kouzla. Poražené bosse a silné protivníky totiž můžete zapečetit do karet, které vám následně propůjčují nové magické schopnosti. Zatímco na začátku hry vrháte jen jednoduchý temný ohnivý projektil, brzy si arzenál rozšíříte o ikonický bumerangový Svatý kříž, plošné vysávání energie z okolních nepřátel, které vás zároveň léčí, nebo o schopnost Svatého světla odhalující skryté cesty. Experimentování s různými kombinacemi karet a zbraní dodává soubojům příjemnou taktickou hloubku a vítězstvím nad těžkými protivníky zasloužený pocit odměny.
Ve hře nechybí možnost detailního nastavení obtížnosti v menu. Pomocí jednotlivých posuvníků a přepínačů si můžete na míru upravit udělované i přijímané poškození, zraňování z pastí, maximální počet léčivých lektvarů nebo rychlost zisku zkušeností. Nechybí ani možnost oživení přímo před dveřmi bosse či úplná nesmrtelnost, takže si hru bez zbytečné frustrace užijí jak sváteční hráči, tak ostřílení veteráni.
Plošinovka v převleku metroidvanie
Jakmile však opadne prvotní nadšení ze skvělých soubojů a bossů, začnou na povrch vyplouvat zásadní designové kompromisy. Největším překvapením je samotné pojetí herního světa a struktura postupu. Přestože Castlevania stojí u samotného zrodu žánru metroidvania, Belmont’s Curse se v praxi hraje mnohem více jako přímočará akční plošinovka než jako komplexní, spletitý labyrint. Sice se do dříve navštívených lokací po získání nových pohybových schopností pravidelně vracíte, abyste odemkli zablokované cesty, či postoupily v samotném příběhu, ale celková struktura světa je mnohem lineárnější a jednotlivé oblasti na sebe navazují až příliš jednoduše. Chybí tu ten pravý pocit ztracení se v obrovském propojeném světě, kde musíte sami složitě hledat, kudy dál.
Ještě více zamrzí naprostá absence jakýchkoliv svěžích nápadů nebo žánrových inovací. Hra si sice šikovně vypůjčuje osvědčené prvky z moderních titulů – například systém magických relikvií funguje téměř totožně jako amulety z Hollow Knight – ale sama nepřichází s ničím vlastním, co by žánr jakkoliv posunulo kupředu. Právě od studií stojících za fenomenálním Dead Cells by člověk čekal odvahu experimentovat, strhující inovace a neotřelé mechaniky. Místo toho jsme dostali sázku na naprostou jistotu, která působí až příliš opatrně a ve srovnání s předchozí tvorbou autorů zkrátka nenaplnila obrovská očekávání.
Pomalý rozjezd v ulicích a velkolepé finále na hradě
S lineárním pojetím kampaně úzce souvisí i její výrazně nevyrovnané tempo, které hru dělí na dvě odlišné části. Zatímco první polovina odehrávající se v ulicích Paříže a podzemních stokách působí poněkud rozvláčně a opatrně, v momentě, kdy se Rose konečně dostane za brány samotného Drákulova hradu, nabere hra zcela nový dech.
Druhá polovina hry je po všech stránkách mnohem lepší, velkolepější a zábavnější než úvodní hodiny. Architektura hradních sálů a knihoven je nesrovnatelně nápaditější, nepřátelé jsou agresivnější a tempo vyprávění i akce konečně dostane ten správný spád, na který člověk od začátku čekal. Právě v těchto kulisách naplno vynikne pravý duch značky Castlevania a člověk najednou chápe, proč se vyplatilo úvodní hodiny vydržet.
Zrádný bič a frustrující skákání
Největší herní frustraci pak přináší samotný pohyb po úrovních, konkrétně využívání ikonického biče jako přitahovacího háku. Zatímco v první polovině hry jde o příjemné zpestření, v pozdějších fázích na hradě se klade obrovský důraz na precizní plošinovkové pasáže, kde se musíte rychle přitahovat a přehupovat přes hluboké propasti plné smrtících pastí. Samotná mechanika přitahování je však vyřešena velmi nešťastně.
Záchytné body v prostředí musíte aktivovat přesně ve chvíli, kdy se na obrazovce rozsvítí. V zápalu rychlé akce a skákání ve vzduchu však detekce často selhává, bod se neaktivuje včas, nebo se bič zkrátka nechytí, přestože jste ve správné vzdálenosti. Výsledkem je okamžitý pád do propasti či na bodáky a zbytečná smrt, která nejde na vrub vaší nešikovnosti, ale krkolomného ovládání a nespolehlivé detekce. Tyto momenty dokážou spolehlivě pokazit jinak velmi plynulý zážitek ze hry a zbytečně srážejí celkový dojem.
Gotická Paříž a skvělý sountrack
Co naopak drží hru pohromadě od začátku až do samotného konce, je její audiovizuální zpracování a budování atmosféry. Vývojáři dokázali vdechnout poničeným ulicím Paříže, ponurým katakombám a zatopeným stokám neuvěřitelně hutnou a podmanivou gotickou atmosféru. Ručně kreslené pozadí hýří drobnými detaily, praskající oheň vrhá dramatické stíny a každý kout působí jako pečlivě namalovaný obraz. Obzvlášť druhá polovina hry v útrobách Drákulova hradu je po výtvarné i designové stránce naprosto fantastická – monumentální gotické síně, vitrážová okna a propracovaná scenérie berou dech na každém kroku.
Vše navíc podtrhuje temný, dokonale padnoucí hudební doprovod. Výborný soundtrack chytře kombinuje zbrusu nové orchestrální skladby s moderními, dravými aranžemi klasických melodií ze starších dílů, což spolehlivě vyvolá příjemné mrazení v zádech i u hráče, který se se sérií setkává poprvé. V kombinaci se skvělým ozvučením úderů a řevem monster jde o prezentaci na té nejvyšší úrovni.
Castlevania: Belmont’s Curse je jako krásně ilustrovaná kniha, jejíž příběh jste už ale četli mnohokrát předtím. Nabízí nádhernou gotickou stylizaci, strhující atmosféru, fantastický soundtrack, chytlavé souboje se širokým arzenálem, zábavný systém tarotových karet a kouzel, parádní bosse a fantastickou druhou polovinu na Drákulově hradě. Na druhou stranu však doplácí na přílišnou opatrnost tvůrců a pomalejší rozjezd. Chybí jí odvaha inovovat žánr, který sama pomáhala definovat, místo spletité metroidvanie servíruje spíše přímočarou plošinovku a trpí frustrujícím ovládáním přitahovacího háku. Jde o velmi dobrou a zábavnou akční hru, kterou si užijí i naprostí nováčci v sérii, ale ti, kteří čekali něco nového a nápaditého od tvůrců Dead Cells, budou odcházet mírně zklamaní.
