WILL: Follow The Light – Když maják naděje nesvítí dost jasně

Nezávislá herní scéna nás v posledních letech pravidelně zásobuje klenoty, které dokážou svými nápady i zpracováním zastínit obří produkce velkých vydavatelství. Když studio TomorrowHead Studio poprvé ukázalo světu svůj chystaný projekt WILL: Follow The Light, srdce nejednoho milovníka atmosférických adventur zaplesalo. Trailery slibovaly dospělý, melancholický a emocemi nabitý příběh otce pátrajícího po ztraceném synovi, zasazený do nehostinné, ale uhrančivé severské přírody. Sliby lákaly na unikátní hratelnost kombinující realistickou plavbu a jízdu se psím spřežením v technickém kabátku Unreal Enginu 5. Výsledný produkt však ukazuje, že ambice vývojářů výrazně přerostly jejich reálné schopnosti. Hra v klíčových momentech fatálně naráží na mělčinu a místo oslavovaného hitu přináší spíše frustraci a zklamání.

Recenzovaná verze: PC

Atmosféra, která vás (zpočátku) pohltí

Marketingová kampaň před vydáním hry stavěla na silném příběhovém podtextu. Hráči měli prožít hluboké psychologické drama muže, který bojuje nejen s divokými přírodními živly, ale také s vlastními démony a samotou. Vývojáři se v rozhovorech nebáli přirovnání k atmosférickým ikonám jako Firewatch nebo What Remains of Edith Finch. Bohužel, hned první hodina hry ukazuje, že scénář trpí obrovskou prázdnotou. Dialogy a monology hlavního hrdiny jsou napsané bez špetky originality, motivace postav působí uměle a budování napětí selhává na špatném timingu. Místo toho, aby vás hra emočně ždímala, se velmi brzy přistihnete při tom, že vám osud hlavního hrdiny i jeho syna začíná být vlastně úplně ukradený. Abychom však vývojářům nekřivdili, v jedné oblasti odvedli skutečně mistrovskou práci. Vizuální ztvárnění přírody a okolního světa je dechberoucí. Síly Unreal Enginu 5 se zde projevují v plné kráse. Práce s volumetrickou mlhou, která se líně převaluje přes skalnaté útesy, dynamické střídání počasí a dechberoucí hra světel při západu slunce nad otevřeným oceánem tvoří fantastickou kulisu.

Samotná plavba na jachtě Molly představuje suverénně nejlepší pasáž celé hry. Mechanické ovládání lodi je zpracované s citem pro detail – musíte sledovat směr větru, správně kasat plachty, kormidlovat v divokých vlnách a neustále reagovat na měnící se podmínky na moři. Momenty, kdy bojujete s bouří uprostřed temného oceánu, jsou nabité adrenalinem a autentickým pocitem osamocení. Když k tomu připočtete melancholický, seversky laděný soundtrack, má hráč v prvních desítkách minut pocit, že hraje výjimečný titul. První dojmy jsou zkrátka skvělé, jenže jak se herní doba natahuje a vy se musíte přesunout k dalším činnostem na pevnině, tato prvotní magie se začne velmi rychle vytrácet.

Vizuální facka a prázdný "walking simulator"

Kromě plavby po rozbouřeném moři sází hra na další velké lákadlo – jízdu na saních tažených severskými psy. Když poprvé vyrazíte do zasněžených horských průsmyků, rychlost a dynamika pohybu vás na chvíli strhnou. Jenže nadšení vyprchá stejně rychle, jako napadne čerstvý sníh. Koridory, kterými se psy projíždíte, jsou extrémně lineární a hra vám nedovolí ani na vteřinu uhnout z vytyčené trasy. Průzkum okolního světa je tak naprosto nulový. Sáně se navíc potýkají s podivnou fyzikou, kdy se občas zasekávají o neviditelné textury, což z původně epické jízdy divočinou dělá spíše frustrující pasáž, kterou chcete mít co nejrychleji za sebou.

Obrovský problém hry nastává ve chvíli, kdy musíte plachetnici či sáně opustit a vydat se prozkoumávat okolí po svých. Hra se transformuje do klasického simulátoru chůze, ale naprosto selhává v tom, jak udržet hráčovu pozornost. Prostředí na pevnině je sice na pohled krásné, ale je zcela prázdné a rigidní. Nemáte zde žádnou svobodu, pohybujete se v neviditelných mantinelech a interakce s okolním světem je omezena na naprosté minimum.

Jakmile se navíc kamera přesune z nádherné neživé přírody na lidské postavy, přichází obrovský technologický šok. Kontrast mezi fotorealistickým prostředím a velmi špatnými, strnulými modely postav vyloženě bije do očí. Mimika obličeje prakticky neexistuje, animace pohybů působí toporně a lidé ve výsledku vypadají jako z patnáct let staré hry. Tento vizuální nesoulad spolehlivě ničí jakékoliv budované emoce v momentech, kdy se má odehrávat klíčové rodinné drama. Sledovat postavu, která má zrovna prožívat hysterický záchvat strachu, zatímco její obličej připomíná nehybnou voskovou figurínu, je spíše k smíchu než k pláči.

Stereotypní hratelnost a technické vrásky

Hratelnost na souši se vás snaží neustále zabavovat puzzly, které jsou však ve výsledku extrémně slabé a repetitivní. Vývojáři zjevně nevěděli, jak herní dobu uměle natáhnout, a tak sáhli po těch nejlevnějších designérských berličkách. Místo kreativních enviromentálních výzev, které by vás nutily přemýšlet a využívat okolní prostředí, se brzy dostaví unuděný stereotyp. Neustále jen mechanicky přenášíte předměty z místa na místo, hledáte chybějící pojistky, mačkáte generické spínače a opakujete ty samé postupy pořád dokola. Tyto pasáže působí jako otravná brzda, která vás násilně vytrhává z jinak docela solidního zážitku z plavby.

Velkým paradoxem hry je její zvuková stránka. Na jedné straně stojí brilantní ambientní zvuky – praskání ledu, kvílení větru v napnutých lanech plachet a hučení oceánu vás okamžitě přenesou na chladný sever. Na straně druhé však stojí naprosto katastrofální a bezemocný dabing postav. Dialogy působí, jako by je herci předčítali z papíru bez jakéhokoliv kontextu a pochopení situace. V momentě, kdy má hlavní hrdina prožívat hluboké zoufalství ze ztráty syna, zní jeho hlas monotónně a mdle, což definitivně pohřbívá jakoukoliv šanci na vytvoření empatického pouta mezi hráčem a postavou.

K dobrému dojmu nepřispívá ani technická optimalizace. Přesteže hra vypadá v exteriérech skvěle, daň za Unreal Engine 5 je příliš vysoká. Hra trpí výraznými propady snímků za sekundu a to i na silných hardwarových sestavách, zejména při přechodech mezi jednotlivými lokacemi nebo při simulaci divokého moře. Časté doskakování textur a občasné glitche, jen podtrhují celkovou nedodělanost titulu.

Krátká herní doba za hodně peněz a zpackaný závěr

Největším kamenem úrazu je však celková struktura hry a její vyvrcholení. Příběh strážce majáku Willa sice má poměrně solidní rozjezd, ale herní doba je na nasazenou cenovku až neobvykle krátká. Celou hrou profrčíte za zhruba pět až šest hodin, což je v poměru k ceně zkrátka příliš málo muziky za hodně peněz.

Co je ale absolutně neodpustitelné, je velmi slabý konec hry. Celou dobu vás scénář popohání kupředu tajemstvími, mystikou a vy jako hráči logicky očekáváte velké, emocionální rozuzlení, šokující zvrat nebo silnou pointu, která všechny ty útrapy a nudné hádanky ospravedlní. Nic takového však nepřijde. Příběh se jednoduše unaveně zhroutí do prázdna, utne děj v tom nejzajímavějším momentě a zanechá ve vás jen pachuť obrovského zklamání z trestuhodně nevyužitého potenciálu. Máte pocit, jako by autorům došly peníze nebo nápady a hru prostě narychlo ukončili.

WILL: Follow The Light je ambiciózní projekt, který měl našlápnuto k tomu stát se nezávislým klenotem. Skvělou simulaci plavby na jachtě a dechberoucí grafiku divočiny ale nemilosrdně sráží dolů nedotažený scénář, otravně opakující se hádanky, tragický dabing, technické potíže a ošklivé modely postav. Vývojáři vytvořili nádhernou skořápku, která je však uvnitř trestuhodně prázdná. Za aktuální cenu nabízí hra příliš málo obsahu, který navíc skončí dřív, než vůbec stihne dát vašemu snažení nějaký smysluplný závěr.