Kachna, vesmír a absolutní pohoda. Duck Side of the Moon je čistý cozy relax!

V dnešním světě videoher, kterému dominují Battle Royale řežby, nekonečné mikrotransakce a stresující online žebříčky, působí novinka od studia Starbrew Games jako opravdové pohlazení na duši. Titul namísto adrenalinu nabízí digitální prostor, kde je jediným cílem a právem hráče absolutní klid. V kůži kachního astronauta Douga jsem strávil pár hodin, abych zjistil, zda pod roztomilou slupkou dřímá i solidní hratelnost. Odpověď je komplexní - je to zážitek, který si zamilujete, ale který vás možná opustí dříve, než byste chtěli.

Recenzovaná verze: PC

Jak Doug v zapomenutém koutě vesmíru našel smysl života

Scénář je bezesporu nejsilnější zbraní hry. Místo aby se hlavní hrdina za každou cenu snažil uniknout zpět do civilizace, začíná skrze dialogy s mluvícími krystaly a excentrickými obyvateli planetek zjišťovat, že tohle „ztroskotání“ je vlastně to nejlepší, co se mu mohlo stát. Celá tato oblast vesmíru, přezdívaná Tichá zóna, funguje jako dokonalá metafora pro únik ze systému, který nás neustále nutí k výkonu. Hra brilantně reflektuje téma profesního vyhoření a moderní úzkosti, přičemž tak činí s neuvěřitelnou lehkostí a laskavým humorem.

Každá postava, kterou Doug potká, má svůj unikátní pohled na svět, který mě často donutil k úsměvu nebo k zamyšlení nad tím, jak sami trávíme svůj čas. Nicméně právě zde narážíme na první mantinely – příběhové linky jsou sice kouzelné, ale jsou velmi lineární. Jakmile jednou zjistíte, proč se robotický poustevník izoloval od světa, hra už nám nenabídne žádný důvod se k jeho příběhu vracet, což podle mě značně sráží znovuhratelnost. Scénář sice dokáže vyvolat silné emoce, ale bohužel je jen jednorázovou jízdou, která po dohrání vyčerpá svůj potenciál.

Pomalé objevování - jak si užít prázdnotu a neřešit skóre

Duck Side of the Moon sází na koncept slow gaming. Jádro hratelnosti tvoří průzkum pečlivě navržených asteroidů a malých měsíců. Pocit z pohybu v beztíži je naprosto špičkový. Dougův skafandr má specifickou setrvačnost, která vyžaduje krátký cvik, ale jakmile ji dostanete do ruky, stane se z vznášení čistá radost. Mechanika létání je natolik uspokojivá, že se lze často přistihnout při pouhém kroužení kolem planety bez konkrétního cíle. Těžba surovin je zde zbavena jakéhokoli úmorného grindu a slouží spíše jako doprovod k užívání si klidné atmosféry, kterou autoři připravili.

Práce na lodi je dalším pilířem hratelnosti. Nejde jen o technické opravy, ale o vytváření skutečného domova uprostřed prázdnoty – od vyvěšení obrazů rodiny na chladné stěny kokpitu až po pořízení vlastní postele nebo praktického vysavače na vesmírný prach. K dispozici jsou i interaktivní prvky jako jukebox, který vám dovolí pouštět si nalezené nahrávky a dotvářet tak atmosféru vašeho útočiště.

Problémem však může být pro někoho až přílišná trivialita celého systému. Hra neobsahuje žádné souboje, žádné nebezpečí a v podstatě ani žádný způsob, jak „prohrát“, takže titul může po čase působit spíše jako interaktivní pozorování vesmíru než jako plnohodnotná hra. Mechaniky vylepšování lodi jsou sice návykové, ale jsou nastavy tak štědře, že většinu klíčových prvků získáte velmi rychle. To nás přivádí k největší slabině titulu – herní době. Pokud se nebudeme vyloženě kochat "každým pixelem", závěrečné titulky uvidíte za zhruba čtyři až pět hodin, což u takhle milé hry trochu zamrzí.

Vesmír v pastelových barvách a lo-fi rytmu

Průzkum vesmíru není jen o vznášení se, ale o neustálém objevování drobných odměn. Po mapě jsou roztroušeny skryté truhly, ve kterých najdete buď nové stylové outfity pro Douga, nebo technické plány na vylepšení vašeho vybavení. Tato sběratelská vášeň je chytře provázána se spoustou vedlejších úkolů. Příkladem za všechny je závodní side-quest, kde musíte v časovém limitu překonat sérii rozmístěných checkpointů, abyste prokázali svou leteckou zdatnost. Podobných výzev je v Tiché zóně mnohem víc, a právě ty dělají z prozkoumávání radost.

Vizuálně hra sází na stylizovaný art s pastelovými barvami, což na mě hned od začátku zapůsobilo svou snovou atmosférou. Hra mi běžela neuvěřitelně stabilně a optimalizaci považuji za příkladnou. Hudební doprovod, složený z lo-fi beatů a ambientních zvuků, je pro hráče pak pomyslnou relaxační třešničkou na dortu. Soundtrack se podle mého názoru dokonale trefuje do noty „vesmírné samoty“, která není děsivá, ale příjemně konejšivá.

A samozřejmě je tu ono „tlačítko na kvákání“. Je to detail, který definuje celou hru. Doug může kvákat v dialozích, může kvákat do prázdna, může kvákat v rytmu hudby. Je to absurdní, je to zbytečné, ale je to přesně to, co nám v dnešních „vážných“ hrách občas chybí. Tento prvek nám připomíná, že hry můžou být zábava a hračka, se kterou se dá blbnout. Škoda jen, že tento hravý přístup není rozveden do komplexnějších hádanek nebo interakcí, které by hratelnost trochu natáhly a prohloubily zážitek z prozkoumávání.

Verdikt: Stojí za to stát se kachnou?

Závěrem lze říci, že Duck Side of the Moon je odvážným experimentem na poli cozy games. Studio Starbrew Games vytvořilo titul, který se nesnaží zalíbit všem, ale cílí přesně na ty, kteří už jsou unaveni z neustálé digitální agrese a honby za výsledky. Je to hra, která mě naučila, že ztroskotat neznamená prohrát a že i uprostřed prázdného vesmíru lze najít domov, pokud má hrdina správnou čepici a smysl pro humor. Dougův osud je nám všem blízký – každý občas potřebuje zastavit a neřešit, co bude zítra.

I přes svou bolestně krátkou stopáž a prakticky nulovou obtížnost, která může náročnější hráče odradit, jde o unikátní kousek, který by neměl uniknout nikomu, kdo hledá v hrách něco víc než jen mechanické procvičování postřehu, násilí, nebo nekonečný grind. Dougův příběh je zrcadlem naší doby a jeho galaxie je sice malá, ale neuvěřitelně vřelá. Pokud akceptujete, že kupujete spíše interaktivní terapii než epické dobrodružství, budete odcházet (nebo odlétat) nadmíru spokojeni.